Zahrada obklopuje náš dům. Zahrada hodně vypovídá o tom, jací vlastně jsme, jaký je náš životní styl i třeba to, jaký máme vztah k přírodě.
Na sklonku léta mě vyzpovídala reportérka Zpravodaje Mikroregionu Frýdlantsko – Beskydy a bavily jsme se spolu mj. i o tom, jaké jsou trendy i nešvary dnešních zahrad.
V dnešním příspěvku přináším přepis celého rozhovoru, který vyjde na pokračování v zářijovém a říjnovém čísle Zpravodaje mikroregionu Frýdlantsko -Beskydy.
Věřím, že se mi díky němu podařilo zodpovědět i na některé osobnější otázky, které mi od vás chodí do e-mailové pošty nebo mi je pokládáte na fanpage Kvetoucí zahrady na FB a Instagramu.
Jak jste se k této profesi vlastně dostala?
Mám vystudovanou ekonomickou fakultu na VŠB-TUO a je fakt, že jsem se po škole víc než sedm let zabývala až už v soukromém sektoru, tak veřejném sektoru dotačním managementem a poradenstvím pro podnikatele, neziskové organizace a municipality.
Částí svého úvazku jsem byla i lektorem a vlastně jsem skoro celé dny pracovala. Ve volných chvílích jsem hodně sportovala, ale na nic víc jsem neměla čas.
Jenže pak přišly děti a nám bylo s manželem jasné, že musí přijít změna. S rodinou se mění priority, a já už jsem rozhodně nechtěla trávit tolik času v práci. Začala se rodit myšlenka, že bych mohla začít podnikat a přitom snad lépe skloubit svou práci s rodinou i mnoha zájmy, které mám.
A tak jste se rozhodla pro návrhy zahrad?
Samozřejmě jsem chtěla, aby mě podnikání i bavilo. Měla jsem pocit, že v předchozí profesi začínám vyhořívat a potřebuji nějaký nový impulz a výzvu. Říkala jsem si, že když už jít do rizika začít pracovat „sama na sebe“, musí to být v oblasti, ke které mám velmi srdeční vztah.
A protože vše, co se točilo kolem zahrad, tuto podmínku splňovalo a manžel mě v mém trochu odvážném a bláznivém nápadu začít pracovat jako zahradní designér podpořil, rozhodla jsem se, že zkusím přetavit svého koníčka do „koně“. Byť to pro mne znamenalo velké vykročení z bezpečí mé „komfortní zóny“.
Jaká je cesta od dotačního managementu k zahradám?
Samozřejmě těžká. O tom, že bych šla studovat zahradní architekturu na další vysokou školu, bohužel nemohla být řeč. Zahradní, resp. krajinářskou architekturu u nás můžete studovat pouze v rámci denního studia, dálkově to nejde. Zahradnická fakulta je navíc v Lednici na Jižní Moravě, což s malými dětmi nepřipadalo v úvahu.
Začala tedy navštěvovat různé profesně zaměřené semináře a workshopy, studovala jsem a učila se vlastně za pochodu nejen z odborné literatury, ale i od těch nejzkušenějších, kteří v oboru pracují už desetiletí. Ke všem takovým chovám velký respekt. Teoretická základna, kterou studenti na škole získají, je důležitá, ale bez potřebného propojení s každodenní praxí podle mě nestačí.
První zkušenosti jsem sbírala nejprve ve své vlastní zahradě, ještě když jsem byla na mateřské. Testovala jsem si teorii v praxi. A hodně se v ní pro svou novou profesi naučila. Třeba i to, že vždy nemusí stoprocentně platit to, co je psáno. Často záleží na souhře více faktorů. Zahrada je živý organismus, nefunguje vždy podle „norem“, umí překvapit.
Naše zahrada je vlastně mým prvním projektem, který jsem zpracovala. Určitě v ní vidím při zpětném pohledu nedokonalosti, některé věci bych dneska udělala jinak, ale současně bych ji ani za nic nevyměnila 🙂 Je jako mé třetí dítě. A stejně jako své děti milujeme se všemi jejich silnými i slabšími stránkami, tak i svou zahradu mám ráda se všemi nedostatky, které na ní s odstupem času vidím.
Později jsem dala ve známost svým známým a rodině, že jim mohu se zahradou pomoci. Sbírala jsem zkušenosti, neustále se učila a učím se stále. Vzdělávání jsem vždycky brala jako celoživotní proces, který mě naštěstí pořád baví.
Díky prvním referencím se mé podnikání začalo rozjíždět. Počet klientů, se kterými jsem spolupracovala, začal růst i s tím, jak jsem si založila svůj web se zahradním blogem a fanpage Kvetoucí zahrada na Facebooku a Instagramu.
Dá se vůbec všechno o zahradách naučit? Každá je přece jiná, každá má jiné podmínky…
Ano, to je pravda. Každá zahrada je jiná, tak jako každý z nás je jiný. Naučit se dá mnohé, nejsem si ale jista, zda je možné celou zahradní problematiku postihnout v jedné osobě. Je to hodně široký obor, který má své specializace a to se ani nebavíme o propojení s krajinou a krajinářské architektuře. Spíš jde o to mít celkový přehled a umět se ve specifických situacích, kdy nám naše zkušenosti a znalosti už nestačí, obrátit na specialistu, který zná danou oblast do hloubky. Je to podobné jako v jiných profesních oblastech.
Navíc i názory na tu kterou záležitost se v čase i napříč oborem mohou měnit. Aby byla zachována v rámci oboru vysoká profesionální úroveň, vznikají ve spolupráci vysokých škol a profesních organizací na základě koncensu k různým problematikám doporučené standardy, které mají být určitým vodítkem pro práci v oboru. To je skvělá věc. Ale ani v tomto případě by nemělo jít o slepé následování doporučení.
Před pár týdny jsem byla na třídenním odborném workshopu s arboristickou tématikou na Jižní Moravě. Účastnili se ho i hodně zkušení arboristé, kteří pečují i o velmi staré stromy desítky let. Střídali jsme se na jednotlivých stanovištích v menších skupinách. Skoro na každém z nich různí lektoři dříve či později zmiňovali standard, který danou oblast řeší. A jedním dechem dodávali, že ať už se ve standardech píše cokoliv, není jimi možné ošetřit všechny situace, které v praxi nastanou a vždy je třeba v takových situacích uplatnit citlivý přístup ve spojení se znalostmi a praxí, aby se tato práce mohla dělat dobře.
Jaké jsou vlastně běžné zahrady u nás?
To je asi těžké hodnotit, jsou opravdu velmi různorodé. Tak jak se v nich odráží různé potřeby majitelů a vkus, časové, fyzické a finanční možnosti majitelů, ale taky různorodé podmínky k pěstování rostlin. Bez ohledu na to ale často vidím i na zahradách, které založili zahradníci, spoustu nešvarů. Naopak jsou i lidé, kteří si i sami dokážou založit pěknou a funkční zahradu.
Nešvary? Jaké to jsou například?
Jsou zahradníci profesionálové, kteří podle mého názoru nectí své řemeslo a podléhají trendům a zákazníkům plní na počkání některá přání, třebaže moc dobře vědí, že ta zvolená cesta není nejlepší. A dávají svým přístupem špatný příklad i laické veřejnosti.
Uvedu příklad. Mnoho lidí pokládá na záhony mulčovací textilii, kterou pak zakryjí mulčovací borkou nebo kačírkem, štěrkem… Na oko to možná vypadá pěkně, ale třeba pro trvalky je to peklo. Špatně prospívají, rozrůstají se pomalu nebo vůbec. Nesvědčí to ani dřevinám, které jsou sice odolnější, ale rozhodně se jim nedaří tak dobře, jak by mohlo. Textilie mají negativní vliv na dobré prokořenění a v důsledku toho i na pozdější stabilitu dřevin.
Tyto materiály sice mají póry a výrobci uvádí, že jsou prodyšné a dobře propouští vlhkost, ale časem se drobnými částečkami prachu ucpou a voda pak nemůže dobře dolů a ani se nemůže odpařovat. To je velký problém hlavně u těžších jílovitých půd obzvlášť v kombinaci se nedostatečnou přípravou záhonů před výsadbou. Citlivější rostliny to špatně snáší a mohou strádat nebo i uhynout.
Mulčovací textilie je velmi problematická i z pohledu života půdních mikroorganismů a žížal, které pomáhají udržovat půdu v dobré kondici. Časem tak půda zakrytá textilií degraduje a není tak kvalitní. Mnoho mých kolegů v té souvislosti mluví bez větších skrupulí doslova o „mrtvé“ půdě a jsou ze stavu takto založených zahrad, do kterých po letech přicházejí kvůli údržbě, kterou majitelé nezvládají, nešťastní.
Proč se to potom používá?
Protože si lidé myslí, že jim to přinese usnadnění péče o zahradu, že nebudou muset plít, že to bude bez práce. Ale praxe ukazuje, že tomu tak úplně není. Protože i v mulči rozprostřeném na mulčovací textilii, se mohou uchytit semena náletového plevele. A pokud se houževnatější kořínek prodere dolů i skrz textilii, bývá mnohem větší oříšek ho z ní dostat, než kdyby tam textilie nebyla.
A abych teď nebyla za pokrytce, sama jsem se touhle cestou, stejně jako mnoho dalších kolegů z oboru, kdysi vydala, když jsme zakládali vlastní zahradu, protože jsem to u zahradníků v okolí viděla. Velmi rychle jsem pochopila, že to byl krok nesprávným směrem a postupně jsem se pracně položené mulčovací textilie v zahradě zbavila.
Nové výsadby ve své zahradě i na veřejných prostranstvích, které jsem navrhla v naší obci, už zakládám zásadně bez mulčovací textilie. O tom, že takové výsadby s dobrou přípravou dobře prosperují i bez použití mulčovací textilie, se mohou přesvědčit lidé na vlastní oči.
Jaká je tedy správná cesta, jak mít pěkné záhonky?
Asi padesát procent úspěchu se skrývá za kvalitní přípravou. Spousta lidí si myslí, že zem postříkají totálním herbicidem, kterým se zbaví plevele a případně původního travního porostu, pak na ni položí mulčovací textilii, do které vystřihnou otvory pro rostliny vysazované do malých jamek, obsypou je kůrou nebo nějakým minerálním mulčem a mají vystaráno. Ale to není z dlouhodobého pohledu dobrá cesta.
Je třeba půdu dobře porýt nebo zorat, nebo pořádně provzdušnit rotavátorem. Méně kvalitní půdy pak vylepšit zapracováním kompostu a/nebo písku. Pokud chcete použít mulčovací kůru (borku), tak bez té textilie a doplnila bych taky, že se hodí spíše ke kyselomilným rostlinám. Sama ráda používám jako skvělý mulčovací materiál vrstvu kvalitního uleželého kompostu. Ten na rozdíl od mulčování čerstvou borkou nebo štěpkou neodjímá z půdy při svém rozkladu dusík, který pak může rostlinám chybět, pokud se nedoplní jinou cestou.
Kompost nebo štěpku nám navíc začne časem dodávat zahrada sama, pokud se naučíme vzniklý biodpad správně zpracovávat v kompostéru nebo ostříhané větve naštěpkujeme a po zakompostování zpátky v zahradě použijeme. Myslím, že kompost má své místo v každé zahradě. Ani v té naší nechybí, ale plánujeme další, protože už nám kapacitně nedostačuje.
Chápu, lidé chtějí mít krásnou zahradu, ale pokud možno bez práce…
Tak trochu tím chtějí obcházet přírodu. Jednu dobu bylo velkým hitem mít na zahradě pouze jehličnany, samozřejmě proto, aby nebyla práce se spadaným listím a trvalkami. Naštěstí se to mění s novými trendy, které se snaží nabudit dojem volné přírody, kterou známe ze svých procházek ve volné krajině mimo městskou infrastrukturu.
V souvislosti s tím zmiňovaným zahradním odpadem mě napadá jedna zásada, které se v zahradách moc nedržíme. Co na zahradě vznikne, tam má i zůstat, prostě to má svůj důvod a smysl. Když na podzim opadne listí, postupně zetlí a stává se hnojivem pro strom. Pokud chceme mít v zahradě „uklizeno“, můžeme ostříhané natě trvalek, listí, ostříhané a naštěpkované větvičky přesunout do kompostéru a vyrobit si vlastní kompost nebo štěpku, kterou v zahradě opět použijeme. Bioodpad často rychle odvážíme pryč, ale alespoň jeho část by měla na zahradě přirozeně zůstat, protože jí potom chybí a my to pak často řešíme nákupem pytlů zahradního substrátu nebo mulčovací kůry.
A těch zbývajících 50 procent, které nám pomohou k úspěšnému založení zahrady?
Pod nimi si můžete představit hlavně volbu vhodných rostlin do vaší zahrady, ať už z estetického, tak především pěstitelského hlediska.
Zkoušet pěstovat v podhůří Beskyd teplomilné peckoviny jako třeba meruňky nebo broskvoně bude nejen pro laika vždycky mnohem složitější než v klimaticky příznivější oblasti jižní Moravy.
Podobné je to i s mnohými okrasnými dřevinami, do kterých se zakoukáme při našich cestách k jižněji situovaným evropským národům. Zohlednit je třeba i další významné faktory, které ovlivňují to, zda se vysazeným rostlinám v naší zahradě bude dařit – například světelné podmínky, nároky rostlin na vláhu, kvalita půdy…
Mnoho lidí používá v zahradě chemii, dá se ale vůbec dnes zahradničit úplně bez ní?
Dá, já to dokonce preferuji, ovšem s tím, že člověk bude muset bohužel některé věci oželet. Příkladem může být hrušeň. Ta v posledních letech hodně trpí rzí hrušňovou, která se přenáší vzduchem i na mnoho stovek metrů z některých druhů jalovců, které jsou jejími mezihostiteli. S velkou oblibou jalovců v zahradách vzrostla bohužel i pravděpodobnost napadení hrušní touto tímto houbovým onemocněním. Takže pokud nechcete použít postřik fungicidem, hrušky vám na nemocí oslabených stromech velmi často nedorostou.
Podobně je to třeba i u angreštu, které trpí na americké padlí, ale i dalších rostlin. Moje maminka mi třeba tvrdí, že bez postřiku nemůžu mít pořádnou úrodu rajčat, protože je napadne ve vlhčích létech plíseň bramborová. Já jsem měla třeba sedm let po sobě krásná rajčata i bez chemie, ale pak přišel loňský rok, kdy bylo v létě hodně vlhko a neměla jsem z úrody skoro nic.
Někdy můžeme situaci pozitivně ovlivnit tím, že volíme správné druhy na správná stanoviště. To znamená na nevhodném stanovišti budou rostliny vždycky náchylnější k nemocem a škůdcům než na ideálním stanovišti. Ale některé podmínky, jako je třeba počasí, neovlivníme. Často je to tedy i navzdory vhodnému stanovišti o tom, jaké riziko jsme ochotni podstoupit, abychom nemuseli používat postřiky nebo o tom se některých rostlin v naší zahradě zkrátka vzdát. Chemii ošetřenou zeleninu a ovoce si koneckonců můžeme pořídit i v supermarketu, k tomu nepotřebujeme zahradu.
Bez chemie tedy musíme dělat kompromisy, nejde to jinak?
V některých případech jde. Třeba takové růže jsou také náchylné na různá houbová onemocnění. Mí rodiče se jim proto ve své zahradě proto dlouhá léta vyhýbali, než jsem je svou vlastní zahradou přesvědčila, aby jim přeci jen dali šanci. Dnes už se dají koupit vyšlechtěné odrůdy, které jsou odolnější. Takže když s klientem řeším jeho zahradu, volíme právě takové odrůdy, které tolik nepodléhají nemocem, jsou vůči houbám vysoce rezistentní.
Navrhujete lidem zahrady, aby byly krásné. Co spolu v té souvislosti třeba řešíte?
Někdy musím trochu korigovat představy a požadavky klientů, které jsou nereálné. Vidí třeba v časopise obrázek a přijdou, že chtějí mít zahradu v tónu bílé, růžové a modrofialové barvy. Snažím se jim vysvětlit úskalí takového požadavku. To, že časopis přináší pohled jen na fragment celé zahrady a že je to vlastně nereálné, pokud chtějí současně velkou proměnlivost v zahradě.
Spousta trvalek těchto barev kvete ve stejném období v roce. Takže je pak zahrada v jeden okamžik nádherná, ale po zbytek roku už tolik ne. V přírodě převažují teplé odstíny barev, ve kterých je nabídka bohatší. Některé druhy jsou dostupné pouze v některých odstínech barev, pokud bude hlavním faktorem pro výběr rostlin barva květů, ochudíme se v zahradě o zajímavé, užitečné a často velmi nenáročné rostliny.
Na druhou stranu, pokud vidím, že proti mně sedí člověk, který má doma minimalistický interiér a na sobě oblečení v decentních barvách, nemám důvod mu jeho výběr rozmlouvat, protože jsem přesvědčena o tom, že v takto barevně pojaté zahradě bude spokojený, protože k tomu přirozeně inklinuje.
Často si to ale klienti během zpracování projektu rozmyslí, uznají argumenty a rozhodnou se pro mnohem širší barevnou škálu, než původně zamýšleli. Aby v ní pořád něco kvetlo a byla proměnlivá a krásná po celou sezónu.
Zahrada ale samozřejmě není jen o estetice, musí být navržena tak, aby se v ní rostlinám dařilo. Ale o tom už byla řeč.
Stalo se vám někdy, že se klient nedal přesvědčit a trval na svém nesmyslném požadavku?
Ano, jedna paní měla zájem o zpracování návrhu zahrady, ale měla vzhledem k velmi stísněnému prostoru spoustu požadavků. Chtěla tam mít bazén, trampolínu, velkorysý prostor pro kutilství svého dospělého syna, kvetoucí záhony a další věci. Zpočátku to ještě vypadalo reálně, ale klientka ty požadavky neustále stupňovala. Bylo mi jasné, že pokud na takovou spolupráci kývnu, vznikl by paskvil, pod který bych se styděla podepsat. Spolupráci jsem tak se zdůvodněním ukončila ještě dřív, než stačila začít.
Jak to vzala?
Špatně, nepochopila, o co mi jde a dost mi to vyčetla. Nepřijde mi ale profesionální pracovat na zakázce a nechat si zaplatit za něco, co nabourává základní zásady, kterých se ve vztahu k zahradám snažím držet.
Jaké jsou vlastně současné trendy moderní zahrady?
Pomalu a jistě se objevuje trend návratu k přírodě, k trochu „divočejším“ výsadbám, které působí přirozeně a trochu evokují volnou přírodu a to se mi moc líbí, protože mi je to blízké.
Spousta lidí chce mít zahradu přirozenou, s medonosnými rostlinami, s keři pro motýly, s bobulemi pro ptáky.
Tento směr velmi proslavil mj. i známý nizozemský zahradní architekt Piet Oudolf, který s tímto typem přírodním společenstvům blízkých výsadeb proslul i při realizacích výsadeb uprostřed velkoměst. Sama jsem unešená třeba Vlinderhofskou zahradou (součást Maxima parku v holandském Utrechtu), která byla založena podle jeho návrhu a o kterou teď pečují v rámci jedné neziskové organizace dobrovolníci.
Začíná se prosazovat i trend zahradničení bez chemie. Každý člověk, který si tvoří zahradu, by měl mít vztah k přírodě a s ohledem na to by měl i uvážlivě a zodpovědně volit, co si do ní nasadí. Naštěstí čím dál více klientů jde tímto směrem. A z toho mám radost.
Mohlo by vás taky zajímat:
